Není koho volit? Možná přece jen je.

Není koho volit? Možná přece jen je.

Dnes ráno jsem zase seděl u stolu s kafem a otevřel zprávy. Titulky jako obvykle křičely – volby, kampaň, sliby, strach. A já měl pocit, že už to celé znám. Jako bys pořád dokola poslouchal tu samou písničku, jen v jiném kabátu. Politici běhají po náměstích, rozdávají úsměvy a koblihy, ale uvnitř víš, že až doběhnou do cíle, začnou zpívat úplně jinou melodii.

Často slyším kolem sebe větu: „Není koho volit.“ A přiznávám, že i mně se už párkrát drala na jazyk. Sedíš doma, listuješ kandidátkami, a máš pocit, že stojíš před švédským stolem plným jídel, která tě nelákají. Jeden je přesolený, druhý už zteplalý, třetí je polosyrový. Hlad máš, chuť nikde.

Vzpomněl jsem si při tom na jednu naši cestu. Menorca, Camí de Cavalls, sedmnáctý den. Ráno to vypadalo dobře, ale pak přišel liják. Ne takové to příjemné mrholení, ale déšť, který ti během pár minut promočí boty, batoh, i náladu. A já stál uprostřed cesty a říkal si: co tady vlastně dělám?

Pak jsem koutkem oka zahlédl červenobílou značku na stromě. Taková drobnost. Ale v tu chvíli znamenala všechno – cesta pokračuje, jdeme dál.

Když jsem narazil na Voluntii, měl jsem podobný pocit. Uprostřed politického lijáku jsem najednou uviděl značku. Něco, co mi říká: hele, tady je směr, který dává smysl.

Neříkají „stát se o vás postará“. Říkají:

• Dobrovolnost – nikdo tě nebude nutit žít proti své vůli.
• Individualismus – každý jsme jiný, a to je naše síla.
• Sebeřízení – tvůj život je tvoje cesta.
• Respekt, diverzita, zodpovědnost – nechme lidi být, ale ať si za svými kroky stojí.
• Zeštíhlit stát – méně papírů, méně regulací, více prostoru pro normální život.

Někdo by řekl: to je přece samozřejmé. Ale podívej se kolem – opravdu? Kolikrát stojíme v čekárnách, v úřadech, ve frontách, a máme pocit, že stát je tady od toho, aby nám házel klacky pod nohy.

Volby nejsou svatba. Není to závazek na celý život. Jsou to etapy na cestě. Někdy jdeš s někým, kdo ti sedí, jindy se trápíš, protože vám nesedí tempo. Ale čekat na dokonalého průvodce je blbost.

A proto se vracím k té značce na stromě. Nebyla dokonalá. Byla trochu vybledlá, kapky deště po ní stékaly, ale byla tam. A ukazovala směr. Stejně tak pro mě dnes ukazuje směr Voluntia.

Možná není pro každého. Možná není bez chyby. Ale nabízí něco, co jinde nevidím – svobodu, dobrovolnost, prostor, aby každý mohl jít po své cestě. A to je víc než líbivé slogany.

Když jsem tehdy došel promočen do cíle, unaven, ale s úsměvem, říkal jsem si: stálo to za to. A úplně stejně to cítím i teď. Možná že opravdu není koho volit – pokud čekáte na spasitele. Ale pokud hledáte značku na stromě, cestu, co dává smysl, pak koho volit je.

A já už jsem si vybral.

Martin Šveda